Vznik naginaty
Existují tři teorie o původu zbraně zvané naginata. Žádná z nich však není prokázána. První teorie uvádí, že určitý druh naginata se používal k sekání. Už v období Jajoi (první polovina 3. století př. Kr.) připevňovali zemědělci kamenné hlavy k dřevěným tyčím. Později kámen nahradili kovem. Podle této teorie je tedy naginata zbraň pocházející z pracovního nástroje. Podle druhé teorie se naginata vyvinula po roce 200 př. Kr., tedy po příchodu kovu z asijského kontinentu do Japonska, přímo jako zbraň, jejíž čepel byla zřejmě nejprve vyráběna z bronzu a později ze železa. Třetí teorie říká, že naginatu do Japonska přinesli Číňané v době prvních migrací (kolem roku 200 př. Kr.). Trvalý kontakt Japonska s Koreou a Čínou pak poskytl další příležitosti, aby čínská halapartna ovlivnila tvar japonské naginaty. První prokázané zmínky o použití halapartny v boji na území Japonska pocházejí až z poloviny prvního tisíciletí. Zbraň se používala proti stojícímu nepříteli, ale především proti jezdci na koni. V té době totiž jízda nabývala na významu a dosavadními zbraněmi jako mečem nebo lukem a šípem nebylo možné dostatečně jezdce odvrátit. Luk a šíp nahradila naginata v boji v době války Tenkei (939 941), při které spolu bojovali především jezdci.

Nagamaki je japonská dřevcová zbraň a dvouruční meč. Tvar její čepele je někde na pomezí meče a dřevcové zbraně naginata (často také nazývána „rovná naginata“). Pravděpodobně se vyvinula z extrémně dlouhých mečů tachi a nodachi 13. a 14. století, anebo z naginat ze stejného období. Ačkoliv čepele mečů nagamaki se někdy připevňovaly na dlouhé násady, nesmí být zaměňovány s dlouhými čepelemi vyrobenými výhradně pro dřevcové zbraně. Čepele meče nagamaki byly někdy zakřivené jako šavle a u hrotu měly střední žebro. Řap dosahoval délky až 60cm, aby mohl být připevněn na dlouhou násadu nebo opatřen velkým jílcem. Zbraně měly rovněž svou pochvu a záštitu ve formě tsuby.
Nicméně s rostoucí popularitou yari (ostěpu) na bojišti a se zavedením střelných zbraní po roce 1550, které změnily vojenskou taktiku, stala se naginata zastaralou pro použití na bitevním poli. Pozvolna se naginata stala výhradně zbraní bojujících mnichů, lékařů a žen.
V periodě Edo (1600 1868) začala být používána výrazně kratší naginata, jako výhradní zbraň žen samurajů, trénujících jejich vlastní techniky, jako formu sebeobrany. Násada naginaty začala být bohatě zdobena a osázena ornamenty z perleti a stala se nezbytnou součástí věna pro dívky z rodin samurajů. V těchto dobách bylo mnoho škol naginatajutsu,
které se pyšnily svými vlastními technikami a způsoby boje. V periodě Meiji (1868 1912)
se naginata začlenila do školní výuky jako nástroj pro duševní a tělesný rozvoj dívek, v době kdy chlapci trénovali kendo, které sloužilo stejnému účelu.

Vývoj naginaty
Prvotní naginata se skládala z čepele a násady. Čepel byla obvykle dlouhá 30 až 60 centimetrů, kruhovitě zahnutá a zakončená špičkou. Násada měřila až 2,7 metru a její konec byl vybaven různými kovovými botkami, uzpůsobenými k bodání. Později byl k naginatě připevněn také chránič pro boj na krátkou vzdálenost. Postupem času se začaly používat čepele s oboustranným ostřím nebo také s ostřím v pravém úhlu k násadě. Použití halapartny také okamžitě začalo ovlivňovat tvar brnění. Přidal se například chránič holení, protože kvůli technikám naginaty přišla řada bojovníků o své nohy.

Naginata dnes
Dnešní naginata měří 2,10 2,25 metru a váží minimálně 650 gramů. Čepel (habu) je tvořena dvěma pláty bambusu přiloženými k sobě. Násada (ebu) je vyrobena z dubového dřeva. V naginatado se soutěží dvěma způsoby. Jednak je to EngiKyogi, soutěž v provádění technik, kdy se cvičí ve dvojicích a hodnocena je technická úroveň v porovnání s druhou dvojicí, nebo je to ShiaiKyogi, volný boj v brnění.

V článku byly použity citace z knih
Sports V Course Naginata vydaná Celojaponskou federací Naginata, překlad do angličtiny Alexander C Bennett.
Encyklopedie Zbraně a Zbroje z roku 1997.